Seděl na lavičce a poprvé v životě viděl tolik světla. Cítil velkou žlutou kouli, jak ho hřeje na kůži, a nevěděl, co dál. Z batohu vytáhl knihu, nalistoval záhadný obrázek, který měl být klíčem k záchraně království, a pomalu si začal zoufat. Seděl na lavičce a jako by byl pro ostatní lidi neviditelný. Díval se kolem sebe a všiml si, že se k němu blíží zvláštní paní. Vypadala jinak než všichni ostatní. Byla průsvitná a bledá. Přisedla si k němu a usmála se. Tobiáš ji pozdravil a všechno jí pověděl. O sobě, o království a úkolu, který ho čeká. Pověděl jí o svém snu a ona se rozpovídala:

„Jmenuji se Jana. Vždycky mě velmi bavila historie, národopis a taky ekonomie. Moc dobře ten tvůj modrý dům znám. Žila jsem v něm, já a můj manžel Josef. Kdysi to bývala fara. Je to velmi stará budova, stojí tam už od roku 1794, bude jí už skoro 230 let. Spolu s kostelem sv. Anny, který stojí naproti, patří k nejstarším budovám v našem městě. Dům jsme koupili v roce 1965. Tatínek mého manžela tam měl uloženou svoji velikou sbírku knih. Když umřel, dál jsme ji rozšiřovali. Můj manžel Josef byl výborným malířem, rád kreslil památky lidového umění, krajinu i přírodu. Přes dvacet let pracoval v libereckém Severočeském muzeu. Miloval historii, stále něco bádal, psal knihy, publikoval svoje kresby. Pojď, půjdeme se k našemu modrému domu podívat.“

A tak šli. Nebylo to daleko od náměstí, kde spolu seděli. Dům byl krásně opravený. Bylo v něm informační centrum, galerie i malé muzeum. Prohlédli si celý dům, zahradu i sochy, které v ní stály. Pak už byl ale Tobiáš unavený, bolely ho nohy. Těšil se, až půjde spát.

1. zastavení – pracovní list s úkoly ke stažení